Z větru se stane vichřice. Tma obepne les a pouze světlo spasí vás. - Věštba Flekaté kožešiny

Listopad 2012

Příběh Ohnivého klanu část 14.

24. listopadu 2012 v 11:05 | Lea |  Ohnivý klan - příběh
Dnes byl ale den....jdeme do toho a půl je hotovo! Lea se pustí do další práce!

Zavětřila. Chlupy se jí lehce naježily.
"Vystrašila si mě Ohnivá Růže." podotkla. Kočka stojící za ní se vynořila z ostružinového křoví.
"Hlídkuji," oznámila a natřásla si kožíšek. "Poslední dobou nikdo neví." mňoukla a posadila se. "A trocha legrace neuškodí." olízla se a pobaveně zavrněla. Srdce se však neusmála.
"Bolí to." řekla tiše. "Bolest.. bolí." mňoukla a posunula se blíž k řece.
"To je jasné." zamňoukala Ohnivá růže a olízla si ucho. "Od toho se to jmenuje bolest."
"Bolest jsou i psy a.. nějaká smrt. Nebo i něco horšího." Ohradila se Srdce a položila si hlavu na přední packy.
"Když myslíš..." podotkla krémová kočka a zmizela pod křovím. Jen zrzavý konec ocásku tam ještě chvilku viděla. Podívala se do proudů říčky a zavřela oči. Oslepila jí zářivá bělost. Domyslela si, že to je vidění. Zachvíli se všechno uklidnilo. Uviděla jedno temně zrzavé kotě jak poskakuje po trávě a hraje si s jiným kotětem. Mělo zářivé oči, jako barva oblohy. Kotě si dál skotačilo a pak zmizelo z jejího dohledu. Pak uslyšela hlas. Vedle ní seděla zlatě mourovatá kočka.
"Starej se o to nejdůležitější," promluvila jemným hlasem. "Starej se a budeš odměněna." Ještě než stačila něco říct tak kočka zmizela. Zdálky uslyšela jen vystrašený pískot.
"Počkej..." ale kočka už zmizela. Úplněk jí osvětlil tvář.. a vidění zmizelo. Ležela vedle říčky, v které se odrážel měsíc. Zakývala hlavou a postavila se. Teď je čas něco řešit.

Vraní oko se zastavila. Ucítila kočky. Teď to ale nebyl ten pronikavý pach.
"Už jsou tady!" zavola na Lva a běžela naproti. Z pod hustého houští vyběhla Mlha. Pozdravila je zdviženým ocáskem a popoháněla svá koťátka dál do tábora. Druhá vylezla z podhouští Veverčí Lípa. Zastavila se aby se vydýchala a zůstala u nich. Třetí vylezl obklikou Močál. Zhluboka dýchal ale běžel do tábora. Poslední se z křoví vynořila Leopardí hvězda. Pomalu se posadila, jako by ten běh byl příjemný odčinek. Zachviličku promluvila:
"Našla jsem co jsem hledala. Máme ovšem mnohem horší problém."

Příběh Ohnivého klanu část 13.

21. listopadu 2012 v 15:11 | Lea |  Ohnivý klan - příběh
Prudce zastavila až málem zakopla. Narazila na ostrý pach. Zlatý kocour který běžel za ní do ní málem narazil. Zavětřil. Také to cítil.
"Jsme tu ale dobře, Vraní Oko?" Ve svitu měsíce vypadala kočka modře. Ta však zavrtěla hlavou.
"Cítím je. Nedokážu narazit na nic jiného než jejich pach."
"Změna je život," podotkl Lev.
"Máš pravdu," řekla Vraní Oko a mrskla vousky. Vyběhla po pachové značce. Zastavila. Ucítila králíka. Najednou dostala chuť.
"Počkej," křikla na Lva a zmizela v křoví.
"Co jiného bych dělal." Podotkl a posadil se. Vraní Oko se prosmýkla kolem jednoho stromu a už ho viděla. Hnědý králík žvýkal trávu a oči měl na šťopkách. Jí však neviděl. Přikrčila se. Věděla že je proti větru. Pomaličku se plížila k jeho bílé oháňce. Králík však přestal žvýkat a vyskočil do jiného keře. Vraní Oko vyskočila a utíkala smykem za zajícem. Hned ho dostala a jediným skousnutím ho dostala. Pomalu ho odnesla k Lvovi.
"Pro mě?" zeptal se.
"Pro nás," opravila ho a zakousla se do šťavnatáho masa. Zachvíli obešli Zaječí údolí, jak tomu říkali. Obešli i tři smrky, které byly tak vysoké že nedohlédli na vrcholek. Obešli i hranice území. Lev označkoval jeden trs trávy.
"Všude je tu cítím." podotkla nakvašeně Vraní Oko. Poobešla jeden kámen a zavětřila. "Je to tady prosycené jejich pachem. Asi mají něco zalubem. Snad nezaútočí na tábor. I když tam je jenom Srdce. Poslední dobou jí nebylo dobře. A nechtěly bychom snad přijít o naší léčitelku. Zatím nemá žádného učedníka. Kdo by jí pak nahradil?" Vraní se Lvova jeho slova pohupovala hlavou.

Sdrce běhala po prázdném táboře a hledala bylinky. Šantu kočičí měla v zásobě, ale ta nestačí. Potřebuje jich víc. Začíná doba bezlistí a ta se bez nemocí neobejde. Vběhla i do prázdné školky. Spletené vrbové protky zašuštily a ostružiny u vchodu jí projely srstí. Na zemi však leželo jenom pár chlupů. V hliněné podlaze byly obtisknuté tlapičky. Protože byla zkušená poznala že jde o bílý kašel.
"Stopy kašle..." zamumlala si pro sebe a vklouzla do doupěte válečníků kousek dál. Velký a prostorný keř byl čistý a větvičky byli urovnané aby nevadili. Mechy byly rozházené po různých krajích a uprostřed. Sama věděla že do doupěte netáhne. Léčitelka se z větvičkového doupěte lehce vynořila a vklouzla do učednického doupěte. Listy a větvičky tvořily dokonalou střechu a stěny. Byl to sice trochu menší keř, ale učedníci se sem pohodlně vešli. Léčitelka zavětřila. Poblíž ucítila nějakou bylinu. Vyšla z doupěte učedníků které bylo naproti válečnickému. Obešla ho a našla podběl. Všechen natrhala a odnesla do svého doupěte. Měla ho rozdělené na čtyři části. Vchodový s jejím pelíškem, pak tam byla malá místnost s bylinkami a dvě místnosti pro nemocné kočky. Kapradí vždy hřálo, a tak se nemusela bát, že by jí někdy byla zima. Ponořila se do šera svého doupěte a uložila podběl na své místo. Takhle obešla zbytek tábora. Nakonec prošla ostružinovým keřem který lemoval celý tábor a měl jenom jeden vchod velký na dvě dospělé kočky. Kdo se chtěl dostat jinudy měl pak dost roztrhaný kožíšek. To mělo své výhody i nevýhody. Posadila se a dívala se na zářivé hvězdy. Tížilo jí břicho a poslední dobou se jí dělalo zle. Povzdychla si a podívala se zase k okrajům tábora. Kolem rostl divoký česnek který bránil nějakým zvířatům jít blíž. Popošla k blízké říčce a dívala se do jejích prudkých pramenů. Také ale pátrala po nějakých bylinkách. Když už chtěla vykročit za jejími zády se objevil stín.

Příběh Ohnivého klanu část 12.

17. listopadu 2012 v 19:17 | Lea |  Ohnivý klan - příběh
Močál netrpělivě přešlápl z packy na packu. Byl kapánek nervozní a zrovna dvakrát se mu do vody nechtělo. Ještě měl vlhký kožíšek a měl by jít do vody znova. Bylo to trochu neuvážené. Co když se jim něco stane? Po očku se ohlédl po Zlatokotěti. Ani ono nevypadalo, že by se do toho chtělo dvakrát vrhnout. Bylo skrčené a celé naježené jako by z rohu měl vyrazit nepřítel. Hvězda ale seděla a někam upřeně hleděla do dálky. Veverčí lípa ležela a rytmicky si myla uši. Když se jí ale podíval do očí, viděl jenom děs. Po dlouhé chvilce promluvila Hvězda.
"Vím, žeje to trošku.. neuvážené, ale ke kotěti se dostaneme dřív." Skončila svou větu. Močálovi naprosto zatuhly nohy k zemi. Hvězda ještě jednou hlasitě pobídla všechny kočky ke skoku.
"Skočím první." mňoukla. "Pokud se mi něco stane, neskákejte." Napla nohy, proskočila ledovým vodopádem a zmizela z dohledu. Obdivoval ji. Chvíli nic neslyšel. Sledoval jeho učitelku, která se pomalinku přibližovala k vodopádu. Zrzavá srst se jí naježila. Všimnul si, jak se jí všechny svaly na těle naply. Mrskla ocasem a zmizela za vodní stěnou.
"Až po tobě." mňouklo Zlatokotě. Močál se celý napnul. Rychle dorazil k okraji skály. Jeho bledohnědá srst se celá naježila. Docupital k okraji, napnul svaly, ale hned je povolil. Zamyslel se. Asi neskočím. Proč jsem to navrhoval. Najednou něco tvrdého vzadu do něj narazilo, až mu to vyrazilo dech. Prolítl vodní stěnou a kožíšek se mu přilepil ke kůži. Jak postupně padal dolů, čechral se. Vzadu do něj narazila další chlupatá koule. Vlastně to bylo kotě. Chvíli pozoroval černou hladinu pod vodopádem. Museli být hodně vysoko. Najednou mu v uších zaznělo žalostné zamňoukání. Tak žalostný že se mu z toho udělala zle. Zachvíli tvrdě narazil do černé hladiny vody. Trošku ho to bolelo, ale nebolelo ho to tak jako to zamňoukání. Pomalu se postavil a šoural se k pobřeží. Tam leželo mouraté tělo a vedle mňoukala zrzavá kočka. Rychle přišel k Hvězdě. Krvácela z rány na boku a měla pošramocené jedno ucho. Kdyby nevěděl, že spadla z vysokého vodopádu, myslel by si že spí.
"Spadla do mělké vody," zachroptěla Veverčí Lípa a sklonila hlavu. Tohle mohlo znamenat jediné - Hvězda ztratila další život. Nevěděl, kolik jí zbývá. Ale bylo to jedno. Hlavně je nesmí opustit napořád. Pak by byl velitel klanu Lev. Jmenoval by Lví měsíc. A na shromáždění klanů by se hlavně přel o potravu. I když byl silný, Leopardí Hvězda byla ve všem lepší - hlavně byla spravedlivá. A ve svitu měsíce vypadala jako stříbrná. A byla v rozkvětu mládí - stala se velitelkou před dvaceti úplňky, těsně po tom co se stala válečnicí. Vzadu se něco vyšouralo z vody a rychle se otřepalo. Až teď zjistil, že mu zimou drkotají zuby. Rychle si začal olizovat tělo. Párkrát mu zaskočilo pár chlupů a vykuckal celou kouli chlupů. Ani se nedivil. Zlatokotě zůstalo připláclé na kamenné zemi a tekly z něj pramínky vody. Veverčí si lehla vedle Hvězdy a očkem sledovala všechno kolem. Močál pomalu přešel k Zlatokotěti a olizoval mu tělo. Kotě se pořád třáslo ale zachvíli jen vykuleně sledovalo okolí. Nikde nebylo nic slyšet. Bylo ticho jako v hrobě. Hvězda se nejednou prudce nadechla a s ní i prudce vyskočila Veverčí Lípa. On sám taky zpozorněl, natočil jedno ucho, ale ještě párkrát olízl kotě. Hvězda se ještě párkrát nadechla a postavila se. Olízla si jednu hlubokou ránu ale hned řekla:
"Musíme honem najít Mlhu a spěchat do tábora." A bez dalších odpovědí zmizela v křoví. Močál hned vyskočil na nohy a šel po pachové stopě Hvězdy. Zezadu uslyšel jak Veverčí Lípa vzala kotě do pusy a pelášila nízkým křovím pryč. Sám přidal aby je dohnal. Bylo to neuvěřitelné, jak moc spěchali. Zachvíli mu jazyk visel z tlamy a sotva popadal dech. Když z dálky uviděl siluetu Leopardí hvězdy, prudce zastavil. Ta seděla a jak si všiml, několik králičích stop před ní si hrála dvě koťata. Ještě ji nezaregistrovala. Přikrčila se a pomalu se k nim blížila. Skočila na mouraté kotě a obrátila ho na břicho. To vypísklo a schoulilo se do kuličky. Druhé kotě vystrašeně skočilo na nejbližší větvi stromu, ale zaseklo si tam drápky a překvapeně vyselo na dvou packách. Vrtělo se jako by mělo umřít. Leopardí se napřímila a pomohla Modrokotěti dolů ze stromu. Něco jim pošeptala a vyšla rákosím pryč. Koťata byla udivená. Obešel je a nakoukl za Leopardí hvězdou. Něco říkala Mlze a pozorovala bílé kotě. Přišel blíž a sedl si.
"....pravdu. Nikdy by se toho nedočkalo. Však víš jaký je."
"Nemyslím si Leopardí, ale je to jedno. Záleží na něm." Skončily a podívaly se na sebe. Potom Leopardí pošeptala Mlze něco co on neslyšel, ale když viděl její reakci, byl zvědavý. Ta se postavila a popadla kotě do zubů a zmizela v keříku. Leopardí tam pořád seděla. Potom se napřímila. Močál byl zvědavý:
"Musíme do tábora?" "Musíme a rychle, bez ohledu na mě," podotkla a zmizela v blízké keři. Močál byl zklamaný. Vyrazil a bez ohledu na trny jím proběhl. Párkrát zahlédl Veverčí Lípu jak pořád nese koťata a vyřízeně odfukuje. Ani se nedivil. Vždyť skoro byli doma.

Příběh Ohnivého klanu část 11.

10. listopadu 2012 v 11:51 | Lea |  Ohnivý klan - příběh
Mlha se utrápeně podívala na svá tři koťata. Bála se o ně. Ale něco jí přišlo divné. Bílokotě leželo na kraji kamene a sledovala ryby ve vodě. Modrokotě a Proužkotě spolu dováděli v rákosí. Pomalu se zvedla a došla k Bílokotěti.
"Nemáš hlad?" zeptala se jemně. Kotě však jen zavrtělo hlavou. Mlha přimhořila ači proti sluníčku a zadívala se do mělčí vody. Sledovala hejno malých rybiček, prohánějících se u hladiny. Rychle vystřelila packou. Dvě ryby zabila a ostatní zběsile odpluly dál, do hloubky. Vyštrachala je z vody a položila je na kámen. Bílokotě se zamyslelo. Dala bych si. Ale zas takový hlad nemám. Spíš chuť. Položilo si hlavičku na packy a tlumeně zakašlala. Mlha se na ni podezíravě podívala, ale v jejím pohledu byl i mateřský soucit. Vzala jednu malu rybku do pusy a položila ji na rožžhavený kámen. Od ryby se začalo kouřit a zespoda zčernala. Dvě koťata v rákosí zporozněla a začenichala. Zachvíli se ale zase pustila do nezbedného poskakování. Mlha si tlapkou přitáhla zčernalou rybu a nechala ji ležet u rákosí. Zadívala se na šumící vodopád a nic neříkala. Ticho prolomilo až Bílokotě.
"Jakého budu mít učitele?" okázalo se směle. Mlha se na něj usmála a ovinula kolem něj ocásek.
"To nezáleží," pošeptala mu. "Podívej se na své sourozence," vybídla ji. "Až někoho dostanou, tak dostanou. Rozhodně to budou dobří učitelé." Bílokotě se zahledělo do dálky a nic neřeklo. Mlha netušila, že když mluvila, kocourci za rákosím ji pozorně poslouchali.
"Já bych chtěl udatného učitele." řeklo Proužkotěti. Modrokotě vyskočilo na zadní a opřelo se o druhé kotě.
"Budu silný jako lev a ostatní klany se mě budou bát. Budu mít toho nejlepšího učitele z válečníků, toho kdo mě naučí úplně všechno." vychloubal se modrý kocourek. Mourovatý si to nenechal líbit.
"To těžko." zasyčel a překulil modrého na bok. Budeme mít válečníky, tak to je. Všichni jsou stejně dobrý." pobaveně se usmál a poodstoupil. Modrokotě nemělo rádo bratrův nabroušený jazyk. Vždy se vymluvil, nebo mu něco hned odsekl. Byl však rychlý na na válečníky měl dobré šance. Modrokotě se zamyslelo. Kdo ví..
Močál všechno pozoroval. A pak namítl: "Kdyby někdo spadl sem dolů, ukázaly byste se přímo před Mlhou a ostatními koťaty. Zadem se zase objevíte tam kde jste byly a do tábora je ta cesta kratší." Leopardí a Veverčí lípou se na sebe podívaly jako by si něco řekly.
"Takže kdyby jsme šli tudy a spadly do té vody před Mlhu a její koťata, budem u nich?" konstatovala Hvězda.
"Voda tam je dost hluboká," podotkl Močál. "Pak by vás musel někdo vytáhnout, ale to je maličkost," Veverčí Lípa se hned obořila: "To se ti lehko řekne když umíš plavat," a olízla si zježené chlupy za krkem.
"Ale jdem do toho." ozvalo se Zlatokotě. To rozpačitě sklonilo hlavičku, pod mnoha pohledy a vypísklo: "Je to hodně hluboké a mě ištak najdete nebo vynesete."
"Takže rozhodnuto." řekla Hvězda. "Skočíme."

Příběh Ohnivého klanu část 6.

9. listopadu 2012 v 15:43 | Lea |  Ohnivý klan - příběh
Jéje, omylem jsem smazala část 6 a chci to nahradit. OK, není to stejné. :/

Náhoda je blbec - nebo se mýlím?

8. listopadu 2012 v 20:28 | Lea |  Téma týdne
Časné ranní rozcvičení pomáhá na to oč někdo nechce ani zavadit - blbce. Když je to pouhá náhoda nikdo o to nestojí. Báseň:

Nevkročuj do dne levou nohou,
z postele,
nebo tě nikdo nevezme ke škole.
Ujede ti autotobus,
brbláš si pod vousy,
náhoda je blbec.
Ve škole zvoní,
zavřou ti před nosem,
Zase tam sedíš,
zese a zase.
Nikdo ti nevěří,
práce doma volá,
zase k tam zas stojíš,
autobus ti ujel.
Brigáda hned volá,
ty seš zas naštvaná,
já nikam nechci,
dnes to stejně nestihnu.
Bylo to stašlivé,
bolí mě oči,
pořád jsem mluvila,
a třeští mi hlava.
Nikdo mi nevěří,
oni to neznaj.

Trochu se to nerýmuje ale co.... něco to aspoň trochu vystihuje náhoda je blbec

Příběh Ohnivého klanu část 10.

5. listopadu 2012 v 15:14 | Lea |  Ohnivý klan - příběh
Rozzlobeně pohlédla na učedníka krčícího se za Zlatokotětem. Ještě jednou mrskla ocasem a naštvaně přivřela oči.
"Né že bych se zlobila," a vrhla ten pohled na bezradného Močála, "Ale kde ses tady vzal? Měl jsi být ve výcvikovém dolíku. A navíc," ukázala hlavou směrem k Veverčí Lípě "Měl jsi čekat na svou učitelku." A mrskla ocasem ze strany na stranu až vypadal jako čmouha. Kocourek však nebojácně zvedl hlavu.
"Nikde nebyla a navíc," podíval se na svou učitelku "Ve školce nebyla koťata a Mlha bláznila. Lítala po táboře jako pominutá. Tak jsem se je rozhodl hledat na vlastní pěst." Leopardí hvězda se podívala na učedníka. Pořád byla trochu nazlobená, ale obdivovala ho.
"Ale neposloucháš, a to je hlavní. Bez toho nemůžeme mít spolehlivé válečníky. Ale projednou ti odpouštím." Sama pro sebe se zamračila. Najednou se na nožičky postavilo malé Zlatokotě.
"Ale Močál mě hřál." vypísklo tiše. "Bez něj bych umrzlo."
"No tak aspoň poďme." Mňoukla a pomalu se zvedala. Kotě však pořád leželo. Leopardí si ho prohlédla.
"Ponesu tě," řekla a ještě jednou se na něj podívala, "Ale půjdu pomalu. Zachvíli se nejspíš stanete učedníky, takže musíš být pořádně..."
"Pořádně těžkýýý," zívla Veverčí Lípa. Jednou se provinile podívala na Leopardí Hvězdu, ale pak pobaveně mrskla vousky. "Nesla jsem jeho sourozence." podotkla. "Nejlehčí asi byla..." nachviličku se zamyslila. "Asi, asi Bílokotě. Bylo tak lehké, že jsem ho v tlamě skoro necítila. Ale bylo hubené až na kost." Skončila své povídání a zamyšleně si skousla packu.
"Ale Bílokotě," zaprotestovalo Zlatokotě "Bylo nejvíce nemocné. Snažily jsme mu pomoct sami." A trošku zahanbeně sklonil hlavu. Než jí ale sklonil úplně, Leopardí přišlo, že v jeho žlutých očích se blýskl vzdor.
Teď se o Bílokotě ale opravdu začala bát.

Kopírování se trestá smrtí.
Chceš si pokecat? Chat ZDE

Flag Counter