Z větru se stane vichřice. Tma obepne les a pouze světlo spasí vás. - Věštba Flekaté kožešiny

Příběh Emily z Derasii

16. srpna 2014 v 21:35 | Lea |  Jednorázovky
Příběh Emily, která je moje první postava na odlačí textovce Tohle je její sad story :C :D
PS: Tss, dejme tomu, že to není dlouhé, ok? :D

Narodila jsem se 19.ledna, když začínala doba draků. Doba, kdy lovci začali vylézat a mýtická stvoření ožívat z pohých představ. Narodila jsem se ve vesnici, která dávno neměla existovat. Měla být vyhlazena před několika lety, protože byla hlavním zdrojem živlů a na tak maličkém území byl jejich výskyt až přeplněný. Je pravda, že náš počet se snížil na polovinu. Pět malých domů schovaných v hustém lese. Zakázané děti. A přesto jsem se narodila. Tady začal můj příběh.


Do svých čtyř let jsem nepoznala, jaké to je být venku z domu a dýchat svěží vzduch. Narodila jsem se v utajení a společnost mi dělaly jen mlhová zvířátka, která mi vykouzlila máma. Její živel byl totiž mlha. Byla to milá žena a vždy byla mou oporou. Na zahradě nám pobíhaly ovce, ale já jsem nikdy necítila jejich kožešinku pod prsty. Teda pokud nepočítám tu, kterou jsem nosila na sobě a na které jsem spala.
V rohu ložnice byla má postel. Naskládaná hromada kožešinek přikrytá kožešinkami. Tátu jsem potkávala málo, ale věděla jsem, že on živel, jako jediný ve vesnici neovládá. Vždy, když přišli sousedi koupit vlnu, musela jsem se skrýt. Dříve to bylo pod postelí(kde jsem se tulila s mlžnou kočičkou) ale časem ji vystřídala skříň, kde mi zase svítila malá mlhová světluška. Ale byla jsem sama a neměla jsem žádnou společnost dětí, protože ty byly zakázané.
Zlom nastal v mých čtvrtých narozeninách. Jako drek jsem neodstala nic a na chvíli jsem měla pocit, že na mě zapomněli. Pak mě ale táta vzal na ramena a vyšel po žebříku a já sledovala noční oblohu a vycházející měsíc. Chvíli jsem jen hleděla na oblohu a vítr mi cuchal vlasy. Nadšeně jsem natáhla ruce nahoru, jako bych se chtěla dotknout hvězd. Byly však moc daleko, ale najednou se zvedl vítr a já nadšeně vypískla. A pak jsem se začala smát.
Smála jsem se hlasitě a svým dětským a zvonivým hláskem. Otec mě rychle sundal dolů a zavřel okno, ale já se smála stejně. A nadšeně jsem si rukama hladila vlasy, jako bych ten pocit mohla vrátit. Všichni sousedi se k nám hned dostavili, jako by si to chtěli vysvětlit. A tak jsem vlastně poprvé začala existovat.
Po pár dnech se zjistilo, že sousedi hned odnaproti mají taky malého kluka, který byl ale o něco mladší než já. Měl hnědé a rozcuchané vlasy a hodně snědou pleť. Živé oči mu zářily a vynikal v boji s mečem. Ale my jsme nebyli sami. Úplně na kraji, ten nejchudčí dům měl taky kluka, ale tomu už bylo šešst a byl mnohem vyzáblejší než by, ale o to zase hbitější.
Po tomhle zjištění jsme byli úplně najednou bohatší a oblíbenější. Ten starý pár, jeden z nich nakonec ovládal zemi a tím se odhalilo kouzlo jeho obilí. Dostávali jsme víc chleba a kravské mléko od osiřelého pána, co bydlel sám, ale byl v podstatě nejbohatší. A všechny rodiny si dávaly dárky navzájem a konečně ledy povolily. A to díky mě.
V šesti letech jsem konečně začala trénovat. Byla jsem jediná malá holka a tak jsem se nažila, aby si mě kluci vís vážili. Jao svoji nejoblíbenější disciplínu jsem si zvolila lukostřelbu a po zjištění, že mi to i jde jsem své šípy udělala přesné, díky proudům vzduchu. Ten malý kluk ovládal oheň a byl to malý šklíba, který u sebe pořád nosil dýku. Ten starší ovládal iluze a byl vychystralý, nejen že byl o dva roky starší než já. Stejně jsme ale byly parta. Parta malých dětí, která se navzájem podpořovala a soutěžila. Rodiče nás nikdy neprozradili a byli jsme takoví malí agenti. Vlastně jsem měla celkem dobré dětsví. A to je dobře. Protože to je to málo dobrého, co mi zůstalo.
Od patnácti let jsem začala chodit na lov a občas jsem zakoupila nějakou látku nebo věci, co jsme si nedokázali obstarat. Takže to taky znamenalo, že jsem se musela trošku změnit - moje velmi dlouhé, kudrnaté a lavé vlasy lítaly na všechny strany a byly neupravené, takže jsem si je musela začít stahovat, nebo alespoň česat. Taky jsem obměnila šatník a místo přehozené kůže přes tělo a zavázané uzlem jsem dostala pořádné, pevné kožené klahoty a bílé tričko, přes které jsem měla koženou vestu. Vzadu jsem měla toulec se šípy a luk, za opaskem dýku. Těhle věci jsem se odmítkla vzdát a tak kazily představu o tom, jak jsem roztomilé děvčátko.
Tak tedy jednou jsme musela nakoupit látku, protože došla. Šla jsem ještě večer, abych dorazila ráno. Obchody byly daleko ve městě otevřené pořád, pokud jste teda věděli, kde hledat. Cestou tam jsem skoro běžela a nevnímala okolí, takže mě mohl někdo přepadnout, no měla jsem štěstí. Ještě jsem nezmínila jeden důvod - měla jsem totiž šesnácté narozeniny a běžela jsem si pro svoji látku na svoje šaty - potřebovala jsem je nutně do města, abych nepůsobila tak nápadně. Ve městě jsem našla náš spolehlivá obchod, kde jsem koupila karmínově rudou látku a bílé krajky. Poděkovala jsem a vracela se. Měla jsem to zdarma, kvůli jedné věci, kterou jsem mu tam nechala. Byla to kouzelní mlha a pár malých kouzel na zákazníky, s kterými jsme obchodovali denně. Vracela jsem se zpět a udivila se, že jsou na nebi ještě hvězdi. Cestou zpět jsem ale byla opatrnější, protože jsem měla drahou látku a věděla jsem, že v těch keřích jsou oči zlodějů, které nikdy nespí. Proto jsem se nakonec uchýlila na stromy a svižně se přesouvala z jednoho na druhý a byla jsem v bezpečí.
Pak jsem zaslechla křik. Zrychlila jsem, stejně jako můj tep. Běžela jsem po stromech, ale stále si dávala pozor na to, abych byla potichu. Zastavila se strom nad vesnicí. V dálce jsme spatřila několik lidí v temných pláštích a já poznala, kdo to je. Poznala jsem Anarovi lidi. Hledali nás už dlouhých sedmnáct let. A teď nás našli. Sevřelo se mi hrdlo, věděla jsem, proč tu byli. Před dlouhou dobou někteří lidé zavrhli zvířecí podobu a ti museli být zabiti. My jsme byli jeden čas skrytí...
Potlačila jsem tichý vzlyk a ujistila se, že už jsou opravdu všichni pryč. Látku jsem nechala na stromě a lehce jako motýl seskočila na zem. Běžela jsem k nám domů, ale rodiče jsem našla mrtvé. Po zahradě zděšeně pobíhaly ovce a pár uteklo z ohrady na uličku. V rychlosti jsem prošla všechny domy - všude leželi jejich mrtví obyvatelé. Poznala jsem vzadu na trénostišti pohozené tělo a spatřila snědého chlapce s rozcuchanými vlasy s dýkou v břiše. Rozbrečela jsem se. Pravděpodobně se bránil.
Měla jsem narozenily. Byla jsem na pár okamžiků šťastná. A teď.. teď.. zavřel ajsem oči lehla si do prachu a ve své zoufalosti jsem usnula.
Probudila jsem se za svítánía popravdě jsem měla štěstí, že se do vesnice nikdo nevrátil. I když by mě mohli klidně považovat za mrtvou, pokud by si teda nevšimli, že dýchám. Rychle jsem vstala chystala se k odchodu, protože jsem věděla, že se vrátí. Běžela jsem do lesa a vyšvihla se na stromy. Neohlížela se, rotože už tak mě bolelo u srdce. Musela jsem zmizet. Nikdo nesměl zjistit, že někdo přežil.
Příští dva roky jsem strávila sama a poprvé v sobě objevila svou zvířecí podobu. Přes den jsem se procházela ve městě Ber po trzích a prohlížela si nejrůznější jídlo a šperky. Nic jsem si však nekupovala a těsně před zavíráním bran jsem utekla zase zpět do lesů. Nouzi o jídlo jsem neměla, protože jsem byla výborný lukostřelec a oheň jsem rozdělat uměla. Horší se pak už ale bylo se s ohněm skrývat.
Rodiče mi vždy říkali, že v lese žijí osamocení odlaci. Někteří dobří a pár zlých, ale že se nikomu nedá věřit a že v jádru jsou stejní. Stále jsem je v jádru sebe poslouchala a pohybovala se po stromech. Někdy mi však přišlo, že jsem zahlédla tiché šustění v keřích a lesk zvířecí srsti v odrazu jezera. Nikdy jsem se neodvážila jít do hlubokého lesa. Ale jakmile jsem se začala častěji měnit do své zvířecí podoby (s potěšením jsem zjistila, že je to bílá chlupatá kočka s hnědýma očima, přesně jako mám já) mě stále víc ovládalo nutkání se tam vydat.
Po čase jsem zjistila, že na mé lidské podobě se poznamenaly jisté zvířecí rysy. Zorničky mám menší a lehce protáhlé, i když stále lidské. Vlasy se mi ještě víc zvlnily až to byly spíš takové prstýnky. Kůže mi lehce zbledla, stejně jako mé vlasy, které byly dřívě platinově blond a teď to vypadalo, jako bych k nim přidala bílou barvu a zředila jejich odstín. Ale jinak jsme si byla celkem podobná.
Jednou jsem už neovládla své vnitřní nutkání vyjít do lesa a místo své denní návstěvy města Ber jsem přeskočila n apár neznámých stromů a mířila si to do lesa.
Cestou jsem zjistila, že tu jsou stromy blíž u sebe a jsou tu vyšlapané stezky, i když se nezdálo, že jsou od zvěře. Byla jsem co nejtišší jsem dokázala a myslím, že mě nikdo ani necítil. Potkala jsem malou, tříčlennou skupinu, kde byli dva muži a vedle nohou jim šel černý husky. Mluvili tiše a stále se rozhlíželi kolem, jestli je někdo nesleduje, ale mě si nevšimli. Jen ten pes nedůvěřivě koukal mým směrem, jako by mě citil, ale nemohl najít. Alespoň jsem měla čas si je prohlédnout.
Ten první byl celkem svalnatýa měl husté, hnědé vlasy, které mu ke konci zrzly. Do obličeje jsem mu neviděla, ale byl snědší a čistá košile ani nebyla zaprášená, nebo roztrhaná.. což se o mém oblečení říct nedalo.
Ten druhý byl o něco menší. Měl hnědočerné vlasy a modré oči, byl hubenější a mnohem míň opálený. Působil však energeticky.
Husky seděl a odpočíval, jeho černý srst se leskla a modré oči pečlivě prohlédávali každý kout. Rozhodla jsem se seskočit, i když mi mozek v hlavě křičel, že to není správné rozhodnutí.
Jakmile jsem dopadla na zem, všichni tři se doslova naježili a obrátili se. Jeden z nich vytasil dýku a druhý ke mě přišel blíž.
"Ahoj! Neublížím vám," začala jsem, ale vypadalo to, že mi moc nevěřily.
"Pro koho špehuješ?" zeptal se ten blíž a já s leknutím zjistila, že má podobně hnedé oči jako já, jen zorničky má víc protažené. Na obličeji měl pár pih. Možná jsem zírala moc blbě, protože se mě zeptal ještě jednou.
"Já jsem na straně dobra," řekla jsem a opřela se o strom. "Ahoj! A co vy?" Koukali na sebe jako na blbé, jako bych se chovala úplně jinak, než lidi tady. Přišel ke mě ten pes a očuchal mě, podezíravě si mě prohlédl a já ho pohladila po hlavě.
"Tak fajn," povzdechl si ten vzadu a přešel ke mě. Podal mi ruku a trošku nohou odsunul huskyho, která ho probodla pohledem. "Já jsem James,"
"Emily," odpověděla jsme mu s úsměvem a potřásla mu s napřeženou rukou. Prohlédla jsem si ho, ale přišel mi úplně normální.
"Odkud jsi? Sem moc normálních lidí nechodí," trošku uraženě jsem stáhla svou ruku stranou.
"Jsem prostě Emily," řekla jsem. "Emily z Derasii," Nečekala jsem to ticho, které následovalo.
" Derasii? Ale to není možné. Je už přes 18 let pryč, stejně jako všechni lidé v ní," Odfrkla jsem si. "Jo jasně. Kecy. Vypadám jako mrtvá?" Ušklíbla jsem se. "Doopravdy je pryč jen dva roky."
"Děti byli zakázané, v té oblasti kde byla a ty nevypadáš na 30 let a ani na nějakou dobrou bojovnici. Já jsem Tigris," Podal mi ruku, ale já jsem jí odstrčila. Byla jsem moc uražená, na ten krátký moment.
"Hm." Přoklekla jsem si místo toho k tomu psovi. "Jak se jmenuje?"
"Esmer," řekla James a zasmál se. Bylo hezké vědět, že už zase nezmění téma. "Je to taky člověk, ale upřednostňuje zvířecí podobu. Žila roky s vlčí smečkou, ale pak jsem jí našel já a nedovolil jí utéct. Bohužel, asi se ti v lidské podobě neukáže. Mám pocit, že je to kvůli tomu živly, který ovládá, nebo lvastně neovládá, ale dává si za vinu jeho účinky, i když nic nedělá," V tem moment to na mě bylo moc složité. Moc dobře jsem věděla, že sama taky ovládám živel a umím se měnit na zvíře a tihle tři vypadali, že oni taky.
"A v jaké zvíře se měníte a jaký živel ovládáte?" zeptala jsem se směle. Vypadalo to, že už mi ale celkem věří a první se ozval Tigris:
"Tygr, léčivé schopnosti," řekl bez obalu a sebral ze země pár drobných věcí a dal si je do kapsy. James se jen usmál.
"Já na jelena a ovládám život, ale nic mega to není," řekl a mrkl na mě, ta kjsem na chvíli odvrátila pohled. "A co ty?"
"No-" zarazila jsem se a nevěděla, jestli jim to mám říct. Když na mě James koukl, rychle jsem řekla "Bílá kočka a vzduch," pokrčila jsem rameny, jako by to bylo samozřejmost.
Esmer v tu chvíli radostně štěkla a James se na ni trochu polekaně podíval.
"Hm.." řekl, když jí pohlasil po hlavě a ona vesele vyplázla jazyk.
"je zvířetem víc než člověkem?" zeptala jsem se, když jsem na ni chvíli hleděla a prohlížela si její oči.
V tom se jí před očima změnila na člověka. Její oči byly překvapivě lidské a rudé vlasy jí padaly do obličeje. Trošku se pousmála a odkašlala si, jako by si chystala promluvit.
"Je vás víc?" řekla jenom a oči jí zářily, jako by právě mohla splnit svůj životní cíl.
Pochopila jsem, co tím myslela, ale smutně jsem zavrtěla hlavou. "Všichni ostatní z vesnice jsou mrtví. Nezbyl nikdo, natož někdo s hlavním živlem." Esmer posmutněla a hlavu sklonila k mému uchu. Cítila jsem její horký dech a trošku jsem se odtáhla, ale ona přišla zase blíž a pošeptala mi do ucha jen dvě slova:
"Najdi je," Rychle se odtáhla pryč a až teď jsem si všimla tenkých černých pramínků v jejích vlasech. Usmála se, ale pak se otočila a sedla si za strom, kde jsem ji neviděla.
A tak jsem se seznámila s těmito třemi lidmi, kteří pak vlastně byli jediní, s kterými jsem se potkávala. Teda až do jedné chvíle.
Jednou jsem narazilana několikačlennou skupinu, málem jsem se leknutím prozradila a spadla ze stromu. Pozorovala jsem je, ale když jsem přišla na to, kdo doopravdy jsou, bylo už pozdě.
"Ale my jsme na zlé straně!" řekl nepřátelsky jede z nich a já se snažila vtipkovat.
"Přestaň, nebo tě zabijeme," zavrčela druhá a já se pomalu stahovala. Bohužel jsem nevěděla, že jsem rozpoutala první válku mezi zlem a dobrem.. pokud jsem teda byla dobro. Nakonec, když jsem byla v nesnázích a ta jedna z holek do mě pouštěla elektrický proud (trochu jsem jí naštvala) přiběhl nějaký tygr a ochránil mě. Nebo takový teda určitě tygr. Byl to Tigris. Pod ním jsem se schoulila a přeměnila na kočku a pak rychle i s ním utekla. Mezitím se k boji ale připletly i další tři holky, později jsem zjistila, že je to Sandstar, Isa a Sammy. Když nás pak všechny přepsali na zlou stranu, tak mě ne úplně a dostala jsem se z toho. Utekla jsem spolu s ním. Po dalším těžkém boji, kdy se na nebi objevila zář, všichni začali být dlaky. Všichni napůl člověk, napůl zvíře. Po chvíli se Shenay rozhodla, že si vytvoří svého draka a tak vznikla Wind. Spojení tří živlů, třetí drak a první dračice. Pak všichn itvořili svého draka, stejně jako Mal a Tigris.. to bylo naposledy co jsem ho viděla.
A tak můj život běžel, dny se tam měnily, nikdy jsi nevěděla, co se stane zítra. Ztratila jsem hodně lidí a hodně jich potkala.
Spolu s Jamesem a Esmer jsme stvořili tajnou organizaci, kam jsme pozvaly ještě pár důvěřivých lidí. Po vraždě ale dvou z nich a unesení Karlie a Kessie jsme se nadobro rozpadly.
Všechny tyhle vzpomínky mi běžely hlavou a já se lehce zamyšleně pohladila po vlasech. Vyndala jsem si z opasku nůž a posadila se. Měla jsem dlouhé vlasy, až pod zadek - pokud vím, nikd yjsem si je nestříhala. Přesto byly krásné a konečky nebyly roztřepené. Rychlým, vycvičeným gestem jsem jednou rukou vzala všechny vlasy a dala si je na jedno rameno. Vzala jsem nůž a těsně u hlavy si je začala přeřezávat. Připadalo mi, že jsou ještě světlejší než obvykle. Přeřízla jsem si své vlasy a všechny popadaly na zem. Ten zbytek co zůstal na hlavě měl v sobě zuby, alekonečky rychle utvořily prstýnky a nešlo to poznat. Emily se nadechla a tiše vydehcla. Zvedla pohled k nebi a zaťala zuby. Řekl mi, zůstaň taková, jakás byla. Zůstanu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Co máš radši: salám nebo šunka?

Salám!
Šunka!

Komentáře

1 Niky Niky | 16. srpna 2014 v 22:12 | Reagovat

Skvělý příběh :D. :3 Úžasné. Nevím co říct :D asi jen to že Emily se mi zdá docela sympatická i když v tom mám trochu guláš :D.
Proč museli vyvraždit vesnici :C...při té části jsem málem brečela.

2 Starlight Starlight | Web | 16. srpna 2014 v 22:30 | Reagovat

Dojemné, ale zároveň moc povedené.. prostě se mi to opravdu líbilo, na povídky máš talent!

3 bělka bělka | E-mail | 16. srpna 2014 v 23:45 | Reagovat

máš opravdu talent,obdivuji tvé nápady... :-)  ;-)

4 NREM•●FURČA●•REM NREM•●FURČA●•REM | 17. srpna 2014 v 23:57 | Reagovat

Leo! Příště tě odstřelím!  Tak dlouhé? 20 minut mého života!  :D
Omg Placák!  Elis zabily kámoše taky na narozeniny! Ale bylo ji 13 xD
To jsou ty chvíle kdy jsem na odlačí ještě nebyla ^^
Ale i tak. Ten příběh má v sobě srdce. Ty charaktery.  Vsadím se že každý za kterého jsi hrála ma svůj příběh jako ti moji.
Neboj vše bude dobré, jelikož bouře teprve přichází.. O.o první měsíc školy a zase na vánoce mám extra děj na odlaka... MHUWAHAH
Trojka? O.o to mi připomíná moji trojku na odlačí Magorů. Taky jsem chtěla psát o postavách ale eeeeeeewwh.. nejde to.

5 Rosel Strange z chatu :D Rosel Strange z chatu :D | 18. srpna 2014 v 12:53 | Reagovat

Konečně! Přečetla jsem to a musím říct bravo vážně pěkně napsané, povídka se mi líbila doufám že bude pokračování já se ho dožaduji jinak tě opijI dětským šampusem a ty mi to pak budeš muset napsat :DDDD

6 Rosel Strange z chatu :D Rosel Strange z chatu :D | 18. srpna 2014 v 13:48 | Reagovat

Leo promiň že ti to tady komentářemi zaplňuji ale pojď prosím k niky na chat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kopírování se trestá smrtí.
Chceš si pokecat? Chat ZDE

Flag Counter