Z větru se stane vichřice. Tma obepne les a pouze světlo spasí vás. - Věštba Flekaté kožešiny

Nezvaný host

9. února 2016 v 20:53 | Lea |  Jednorázovky
Hie!
Byla jsem na kurzu tvůrčího psaní a psala jsme na téma "nezvaný host". Řekli mi, že to je zmatené (ok,ok,ok) ale prej jinak dobrý. Taky nechápali tu prostřední scénu.
Jo a nemám napsaného nic jiného a tak to sem hodím, co na to říkáte?
Momentálně jsem 100% zaujatá školou a tím, že koukám na seriál Miraculous Ladybug! <3


Mžourala jsem do bílého, ostrého světla a za nic na světě jsme si nemohla vzpomenout kde jsem. Promnula jsem si oči a rozhlížela se. Vysoké stropy, čtvery dveře a další tři lidi, kteří na tom byli asi podobně jako já. Ani jednoho z nich jsem nepoznávala, ta nejmladší holka mohla být klidně španělka. Radostně ke mně došla a chytila mě za ruku. Její ústa se otevřela, ale nic jsem neslyšela. To jsem hluchá?
"Ahoj. Jak se jmenuješ?" Mohlo to být pár sekund po tom, co domluvila, když mě překvapil ten cizí hlas. Pokud doopravdy není češkaje tu automatický překladač. Zajímavé.
Silně mi tiskla ruku, ale po mém prvním šoku přišel druhý. Jak se jenom jmenuju?
Mile jsem se na ni usmála a vykroutila svou dlaň z jejího sevření. Pokrčila jsem rameny. Zamířila jsem k nejbližším dveřím, jen co jsem si prohlédla dva zbylé ztroskotance. Vypadali docela normálně, klidně by i češi mohli být. Ale nenašla jsem v sobě tu odvahu, abych položila jakoukoliv otázku.
Vzala jsem za kliku a vyrazila co nejdál jsme mohla. Jednou jsem si dovolila se ohlédnout: dveře za mnou neměly z mé strany kliku a mé srdce zběsile poskočilo. Už nebylo žádné cesty zpět.

Toulala jsem se chodbami a začala pociťovat hlad. Každá místnost byla úplně jiná. Jako by si všichni každou vyzdobili tím, co mají rádi. Pár pokojů mi něco zoufale připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Upřímně, nemohla jsme si vzpomenout vůbec na nic, jako by mi někdo vymazal paměť. Nevím jak se to dělá, ale připadalo mi to stále pravděpodobnější.
Zrovna jsem vešla do nějaké cukrárny a vybírala si nějaký zákusek, když mi někdo zaklepal na rameno. Vyděsila jsem se a uskočila pár metrů, až jsem narazila do skla. Blonďatý chlapec se zasmál a něco mi řekl.
"Nemusíš se mě bát." Zaslechla jsem po časové prodlevě a nervózně pokrčila rameny. Že se nemusím bát? Šíleně se bojím všeho, co má s tímhle místem společného! Místo toho jsem ze sebe dostala pouhou větu:
"Já se nebojím, mám hlad." Taky chvilku čekal, než na mě promluvil znovu. Takže nebyl čech. Škoda.
"To je super. Co tu děláš? Máš nějaké plány?" Mrkl na mě a než jsem dostala perfektní český překlad, chvilku mi to trvalo a jeho akt vyšuměl do prázdna. Nacpala jsem si do kapes pár sušenek a protáhla se kolem něj.
"Ne. Měj se." Zabouchla jsem za sebou dveře a těm také zmizela klika. Pokud vím, předtím se mi to nedělo.

Začalo se stmívat, ale místo toho aby se světla rozsvěcela, uhasínala a temnota mi najednou byla blíž než předtím. Lepila se mi na kůži. Proběhla jsme pár pokoji a v jednom našla baterku, kterou jsem držela v ruce a svítila si s ní na cestu. Uchýlila jsem do místnosti, která měla pouze jedny dveře. Jedna cesta dovnitř, jedna cesta ven. Jediný vchod, který musím hlídat.
Po pár minutách, nebo to snad byly hodiny, jsem zaslechla zvuky. Drnivé, šramotivé, které dohromady dávaly nějaký hlas. Začala jsem kričet a najednou někdo vpadl ke mně do pokoje. Byl to ten čtvrtý, poslední kluk, kterého jsme nestihla poznat. Měl rozcuchané vlasy a vytřeštěné oči.
"Pronásleduje nás to! Pronásleduje nás to všechny!" Chytil mě za ruku a pomohl mi vstát, i když jsem se mu bezmocně snažila vykroutit. Držel mě pevně.
"Uteč! Nebo dopadneš jako ta malá holka!" Jeho slova ke mě dolehly o něco později, než by bylo dobré a v mé mysli se točila jediná myšlenka: jak dopadla ta holka, jak dopadla ta holka? Utíkala jsem chodbami a rozrážela dveře na všech stranách. Nakonec jsme se vyčerpaně schoulila pod postel. My všichni čtyři jsme byli nezvaní hosté.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 belka belka | 9. února 2016 v 21:17 | Reagovat

Je to pekne :-)

2 Ice Wing Ice Wing | 20. února 2016 v 19:48 | Reagovat

Škola je smrť.
Teraz mám strach :D
Ale je to super napísané a sakra ty tak dobre píšeš. Normálne som mala pocit, že som v tom príbehu.

3 Leu Leu | 21. února 2016 v 11:43 | Reagovat

[2]: Děkuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kopírování se trestá smrtí.
Chceš si pokecat? Chat ZDE

Flag Counter