Z větru se stane vichřice. Tma obepne les a pouze světlo spasí vás. - Věštba Flekaté kožešiny

Březen 2016

Příběh Nočního klanu část 8.

21. března 2016 v 11:35 | Lea |  Noční klan - příběh
Well, vím, že se ozývám po docela dlouhé době a s příběhem, který jsem naposledy napsala v listopadu a je březen... (Nemusím snad ani říkat, jak moc trapně se cítím) Ale je opravdu těžké pokračovat.
Jedu na týden na hory a budu se učit lyžovat. Bude na mě docela vtipný pohled, takže pokud by jste čistou náhodou byli na horách taky a viděli čtrnáctiletou holku padat z lyží, budu to já^^'
Napište mi prosím komentář, ať vím, že tu je někdo, kdo to čte! :D

Zamknuté dveře

4. března 2016 v 11:11 | Lea |  Téma týdne
Tenhle týden je boží téma! :3 Tahle krátká jednorázovka si bere inspiraci z knih od Kerstin Gierové: Stříbrná kniha snů

Usínala jsem unavená, takže sotva jsem zhasla klížily se mi oči. Stačilo se dvakrát převalit a byla jsem doslova tuhá.
Nemám ráda svoje sny. Hlavně poslední dobou mě opravdu tíží, protože jsou to samé noční můry. Dnes jsem utíkala před osobou bez obličeje, která s sebou měla housle a hrála strašidelnou melodii. I když, v tom okamžiku vše bylo děsivé. Tušila jsem, že je to jen sen, ale skrčená na chodbě, kde poblikávala jen jedna žárovka se vše zdálo tak skutečné.
"Prosím, prosím, běž pryč." Mumlala jsem tiše, ale jako naschvál zrovna v tu chvíli si mě zase všimla. Rychle jsem se vyhrabala na nohy a s panickou hrůzou škobrtala pryč. Co nejdál.
Každá chodba někdy končí. Tahle taky. Měla jsem jedinou, poslední možnost. Nacházely se tu troje dveře. Bezmyšlenkovitě jsem vběhla do těch prvních. Stejně se mi líbily nejvíc. Byly tmamomodré a zdobené bronzovými znaky. Zabouchla jsem je za sebou a pevně je zamknula. Zámek cvakl a zevnitř něco narazilo. Polekaně jsem odskočila, ale nic se už nestalo. Klid.
S úlevným povzdechem jsem se rozhlédla po dlouhé, úzké chodbě plné dveří různých typů. To ticho tady bylo skoro stejně strašidelné jako hudba z houslí v mém snu a já na chvíli pocítila chuť se vrátit zpět. Zvědavost ale mi nedala.. Udělala jsem pět kroků doprava od mých dveří a prohlížela si jedny zajímavé bílé dveře s drobnými kopretinami namalovanými po okrajích. Čí jen mohou být? Položila jsem ucho na jejich klíčovou dírku. Nic. Pohlédla jsem dovnitř. Viděla jsem stíny, které se tam míhaly, ale nedokázala jsem určit, co to je. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Žádná zábrana mě nečekala.
Ocitla jsem se ve tmavé místnosti, která se tak moc podobala chodbě z mého snu. Uprostřed seděla schoulená postava s plavými vlasy. Natáhla jsem k ní ruku a ona zvedla obličej. Zalapala jsem po dechu. Byla to moje sestra.
"Pomoz mi," zašeptala skrz závoj slz. "Nevím, co mám dělat. Prosím." Tahle scenérie mě překvapila. Tohle není možné. Zacouvala jsem a chtěla se vrátit pryč. Zpět se ke své postavě běz obličeje. Tohle bylo ještě děsivější, než cokoli jiného.
Dveře ale nepovolily. Byly pevně zamknuté. Zalomcovala jsem klikou a když zůstaly stát, vyčerpaně jsem se obrátila na svojí sestru.
"Promiň mi to." Zašeptala jsem sklíčeně. "Ale ty už jsi dva roky mrtvá."

Kopírování se trestá smrtí.
Chceš si pokecat? Chat ZDE

Flag Counter