Z větru se stane vichřice. Tma obepne les a pouze světlo spasí vás. - Věštba Flekaté kožešiny

Speciál za 4 roky s vámi

8. října 2016 v 19:07 | Lea |  Jednorázovky
~...Aneb nejvíc sebecentrická povídka co jsem kdy napsala. I když... ~

Venku hustě pršelo, když blonďatá dívka v pyžamu a zabalená v tlusté chlupaté dece popíjela střídavě kakao a pomerančový čaj. Plně zaujatá počítačem si nevšimla, že cosi venku za oknem zaskřípalo a poté se pootevřelo o pár centimetrů. Dovnitř proniklo stvoření. Ne malé, ne obrovské, poseté černými fleky. Dlouhý, úzký čumák s velkým čenichem zvedlo vzhůru, když spatřilo svou další oběť.
Holka by si toho ani nevšimla, dokud by nebylo pozdě - dokud by se dlouhé černé úzké pracky příšery neomotaly kolem jejího těla a umlčely ji. Zrovna dopsala další kapitolu své povídky a sundala si sluchátka, když někdo vtrhl do pokoje.
"K ZEMI!" Zařval. Blondýna leknutím převrátila židli a odkutálela se k posteli, což jí asi zachránilo život. Vysoký muž vpravil do stvoření pár kulek ze své pistole, než se s hlasitým zasyčením vrátila zpět oknem, pravděpodobně naprosto v pořádku.
"Co to sakra?" Vydala ze sebe překvapeně. "To byl Schatten?"
"Schatten?" Zopakoval stejně překvapeně ten vysoký týpek.
"Nemožné... teda, tušila jsem, že existuje, ale jen někde v hloubi, ne úplně..." Mumlala, zatímco se škrábala na nohy.
"Vy o tom něco víte?" Zeptal se slušně ten muž.
"Hele, není mi třicet." Zareagovala na vykání a zachumlala se do deky, která byla politá čajem, ale toho si nevšímala.
"Tak jak se teda jmenuješ?" Podal mi jednu ruku, aby mi s ní mohl potřást.
"Já jsem Lea."
"Ahoj Leo, já jsem Sam. Nechceš mi říct něco víc o té příšeře?"


Jako by mi to došlo až teď, oněměle jsem otevřela pusu a schovala si ji za dlaň. Pane-bože! Tohle je tak úžasné, že je to určitě sen.
"A-ano jasně. Jasně, jasně, jasně, jasně." Protřela jsem si oči. Zvedl jedno obočí.
"Schatten je stvoření, které jsem vymyslela v jedné povídce. Se zničenou kůží, dlouhá čelist, perfektní čich - vlastně jsi ho viděl - který loví hlavně v noci. Dost se to uchytilo a hodně lidí začalo psát svoje povídky." Pokrčila jsem rozpačitě rameny.
"Chceš říct, že jsi to vymyslela?"
"Myslíš, že to je Tulpa?"
"Proč by pak útočila na tebe?" Zeptal se, jako bych byla u výslechu. Vlastně to možná byla pravda. Zrudla jsem v obličeji.
"Každý autor je poněkud sebecentrický a rád semtam napíše o sobě. Tenhle Schatten se krmí na mladých dívkách co ponocují. To jsou snad všechny holky na wattpadu. Není divu, že se stal tak populární - každá chce být princezna v nesnázích zachráněna svým idolem z kterého se vyklube bojovník s temnotou."
Pozorovali jsme se navzájem, jako bychom oba přemýšleli. A já hlavně dumala, co za kravinu jsem to napsala.
"No, to je vše co jsem potřeboval, už půjdu. Kdybys bylo něco nového, zavolej," říkal, zatímco mi položil na stůl papírek s číslem, "nechci tě už více otravovat." Potom se otočil a odešel pryč. Pozorovala jsem ho jako smutné štěně. Po chvíli jsem uslyšela rachocení motoru a to bylo ujištění, že Impala je pryč.
"Takže Tulpa?" Promluvila jsem sama k sobě. "Co jsem to jen provedla?"

Ráno jsem výjimečně nevyspávala a vylezla z postele bez protahování. Byl normální školní den, ale tohle je situace důležitější než mé vzdělání. Zasedla jsem ke svému počítači připravená napsat další kapitolu. Schatten. Jak to jen všem vyvrátit? Musela bych to napsat do novin, aby si to přečetli úplně všichni. Kdybych zničila celý sever wattpadu, zabralo by to? Pravděpodobně ne, protože tomu přece někdo věří.
Na své kolečkové židli jsem si přitáhla nohy k sobě a točila se, mezitím co jsem přemýšlela.
Tulpa. Měla jsem vědět, že existuje! Paráda. Paráda. Pa-rá-da. Jak to jen zastavit, aby nikdo nezemřel?
Zasedla jsem k počítači a napsala kapitolu, kde jsem vyvrátila všechny možné teorie Schattena. Dala jsem si práci, abych popsala co nejvíc detailů. Potom jsem to sdílela na všech sociálních sítích, které znám, jen abych si byla jistá. Teď stačí čekat. Mezitím jsem si skočila pro snídani.
Během toho, co jsem si sypala do jogurtu kukuřičné lupínky, jsem zase uslyšela ten libozvuk - vrčení Impaly. Z nadšení jsem omylem rozlila sklenici s mlékem, takže místo toho abych si připravila proslov nebo se upravila, vytírala jsem s tichým nadáváním podlahu kuchyně a odháněla přitom naše dvě kočky, které se snažily to mléko pít. Nakonec jsem je nechala, protože mi zazvonil mobil.
"Haló?" Vzala jsem ho dost naštvaně, protože jsem čekala na své dva hrdiny, kteří by se měli objevit každou chvílí.
"Říkala jsi, že to je Tulpa. Zničili jsme snad vše, co by se na ni mohlo vázat, dokonce jsme si všimli, že jsi už taky pracovala, ale stále mi nesedí jedna věc." Sam. Jak sakra dostal moje číslo? Dobře, dobře.
"...uh?" Dostala jsem jenom ze sebe, neschopná vymáčknout cokoliv jiného.
"Leo, věříš na ni ty?"
"Co?" Tahle otázka mě zaskočila. Já, a věřit na... Schattena? Polkla jsem. Co když problém je ve mně? "Nooo-"
"Mohla bys na chvíli za námi? Čekáme před tvým domem." Pak mi to položil.
Držela jsem mobil nevěřícně v rukou, ztuhlá nadšením a překvapením zároveň. Rozběhla jsem se ke skříni a hodila na sebe to první, co jsem uviděla, prohrábla si vlasy a jako tornádo vyrazila ze dveří. Na chodbě už jsem šla ale klidně, abych nevypadala jako naprostý idiot.
Když jsem přišla k jejich autu, nejdřív jsem nevěděla, co dělat - mám nasednou prostě k nim dozadu a... co? Pod jejich drobnohledem jsem si přišla, že vše co dělám je trapné, dokonce i způsob, jakým se nadechuju. Nakonec jsem si sedla na zadní sedadlo a srdce mi tlouklo ostošest.
"Tak, díval jsem se na tu Tulpu a mohou být dva typy. Jeden je ten, kdy na to věří víc lidí a tím se to stává realitou. Ale pak je tu druhá, ta která se ubydlí v mozku majitele, tudíž existuje jen díky němu. Dělal jsem průzkum. Měli jsme štěstí, že jsme na tebe vůbec narazili, jen jsme to stvoření zahlédli, když jsme jeli kolem. A po té tvojí reakci včera večer mi přišlo, že něco nesedí a-"
"Omluv mého brášku, je to neskutečný šprt." Otočil se na mě z předního sedadla řidič a já se jen pousmála. Dean. Měl tak hezké rysy obličeje a světlé oči, že jsem se musela přemáhat, abych nezačala slintat. Sam se trošku pousmál, jako by ho to vůbec neurazilo (a já se vsadím, že se mu to spíš líbilo) a pokračoval:
"A tak si myslím, že to bude ta druhá verze. Počkáme do večera, jestli někdo nenahlásí tu tvou příšeru, ale je divné, že nezačala vraždit už dříve, pokud je to tak dlouho, co byla stvořena." No to rozhodně. Musím jen souhlasit. Nechceš si mě vzít?
"Dob-ře?" Zasmála jsem se nervózně. "Co se ode mě čeká?"
Sam mlčel, nebo možná přemýšlel, jak odpoví, takže ve mně začala hlodat myška strachu.
"Budeš ji muset pozřít do sebe - svojí mysli." No fuj, to zní fakt hnusně.
"Jak?" Zeptala jsem se mnohem víc vyklepaně, než jsem chtěla. I když jsem se tak cítila.
"Říkal jsem, že ta holka je moc malá." Postěžoval si Dean na moji reakci, což se mě trošku dotklo.
"A jak jinak, než s její spoluprací toho chceš docílit?" Reagoval mírně naštvaně Sam a otočil se na mě. "Pomůžeš nám, že ano?"
Polkla jsem. "No jasně. Jak teda začneme?"

Motel, kde Sam a Dean měli pokoj, byl špinavý a zatuchlý, přesně to, co byste od toho nejlevnějšího bejváku čekali. Seděla jsem na posteli a představovala si Schattena. Jak jsem ho vymyslela, jak vypadá, co dělá. Úplně vše. Pohlcení do sebe? Jak se to sakra provádí? Zavolám ho a on poslušně jako pejsek skočí do mé mysli? Předpokládám, že ne.
Kdyby v pokoji byl Dean nebo Sam, kteří odjeli na chvíli pryč, abych se mohla soustředit, tak bych zachovala kamenný výraz, ale zase mě začal požírat strach. Začala jsem se bát i stínu, který vrhala lampička, protože jsem si vzpomněla, že Schattena tvoří temnota.
Skrčila jsem se v rohu u zdi, vzala jsem si s sebou do ruky nůžky na obranu. Objala si kolena a zavřela oči.
Ahoj Schatte. Či či čí. Zkusila jsem zavolat v mysli, co nejvíc klidně jsem dokázala.
Nepřicházela odpověď. Jak jinak.
Myslím, že jsi zlobil. Nic.
Za to budeš pykat. Ale ušetřím tě, pod jednou podmínkou. Že se vrátíš zpět do mé hlavy. Nebudeš existovat, rozumíš? Jinak přijde nesnesitelná bolest. Čekala jsem, protože jsem nevěděla co dodat. Seděla jsem na místě dost dlouho na to, aby strach polevil a podařilo se mi vstát. Dobře, jaký je druhý pokus? Čekat do večera, než si pro mě přijde?
A jako naschvál, zrovna když jsem si brala džus z ledničky, rozbolela mě hlava, jako by mi někdo do ní zabodl šíp. Musela jsem se opřít, abych udržela rovnováhu.
Kdybysss jen věděla, co sisss spůsssobila. Ten hlas se potom začal smát, stejně sykavě a odporně jako mluvil a já se už neudržela. Po tváři se mi skoulela první slza. Roztřásly se mi kolena a já se svalila na zem, neschopná předstírat, že jsem doopravdy v pohodě.

Oběma bratrům jsem popsala, co se mi stalo a pak jsem se ozbrojila nůžkami a zase se schovala do rohu pokoje. Oba se na něčem dohadovali, mezitím co na mě házeli vážné pohledy a já už byla tím vším unavená. Strach mi svíral srdce i plíce tak, že bylo těžké se vůbec nadechnout. Ale snažila jsem se držet na uzdě.
Schatten mi potom už nevyhrožoval, protože to vypadalo, jako bych ho tím leknutím odpojila. Jestli to je dobře, nebo ne, nevím, ale měla jsem pocit, jako by mě někdo škrábal nehty zevnitř na hlavě a já s tím nemohla nic dělat.
Nádech, výdech. Skvěle Leo, vedeš si parádně! Teď se zas nadechni.
Bylo už hodně pozdě, když mi klesla hlava a podařilo se mi zamhouřit oči. Dala bych cokoliv za to, že neuběhla ani minuta, když jsem zase uslyšela jeho hlas.
Radššši uteč. A já, navzdory všem mým instinktům, které na mě řvaly, ať neopouštím svůj bezpečný koutek a nůžky, vstala, odemkla si a vyběhla ven. Dřív než si Dean nebo Sam uvědomili, co dělám, byla jsem už za rohem ulice a sprintovala dál a dál, schovala se za roh a dávala svým plicím chvíli odpočinku. Zrovna jsem se chtěla vydat zase na cestu, když jsem ho uslyšela znova.
A nebo ne.
A pak mě cosi chladného chytilo za ruku a udeřilo do spánku. Dřív, než jsem stihla dopadnout na zem, vše zčernalo a já ztratila vědomí.

Probudila jsem se promrzlá na kost, potlučená a připadalo mi, jako bych vodu neviděla týdny. Už bych měla být mrtvá. Schatten si nenechával jídlo na potom, zabíjel hned.
Zimomřivě jsem si protřela ruce, mezitím co jsem se snažila nadechnout. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z těla.
Nikdy v životě jsem se necítila hůř, ani odmítnutá svým milovaným, ani opuštěná přáteli, zničená kvůli škole. Nic v životě bych nedokázala přirovnat k tomu pocitu naprostého dna, kde jsem teď asi ležela a skučela bolestí. Bylo to jako by mě někdo vyždímal a pak snažil urovnat jako prádlo na šňůře, ale neuměl to a pověsil mě blbě.
Co mám jen dělat v takovéto situaci?
Můj tok zběsilých myšlenek překazilo světlo baterky, které se někde v dáli objevilo a já nasucho polkla, abych odpověděla na vzdálené volání. Ale nedokázala jsem vydat jakoukoliv hlásku. Byla jsem němá. Jako by mi potvrdili, že zničená mohu být ještě víc, že to všechno může být ještě horší.
Postavila jsem se na své roztřesené nohy a blížila se ke zdroji světla. Příšernější to už být nemůže, ne? Nemohla jsem poznat, kdo to tam stojí a kdo mi šel naproti a tak jsem jen kráčela vstříc svému osudu. Naprosto bezbranná. Napjatá strachy.
Osud. Jak pitomá věc. Zastavila jsem a nechala na sebe dopadnout světlo baterky. Uslyšela jsem znovu volání, možná mého jména. Ale já se vzdala. Moje strhané já vyhrálo. Přes slzy už jsem ani neviděla.
Ukonči to. Zavolala jsem.
"Tohle se nestane." Uslyšela jsem vedle sebe hlas. Když jsem se otočila na původce, položil mi dva prsty na čelo. Polilo mě příjemné teplo a já upadla do nicoty. Zase. Jak já to nemám ráda.

~*~

"Casi, co jsi to udělal?" Přiběhl k němu Dean. Jak se teď ukázalo, to on držel baterku. Cas přidržel bezvládnou dívku tak, aby se nezhroutila na zem a pak ji opatrně položil. Vypadala jako mrtvá.
"Chtěla to ukončit." Odpověděl anděl jednoduše.
"No ano, to i my." V Deanově hlase jako by zazněla výčitka.
"Ale jinak. Schatten by ji zabil a měl vymyšlený způsob, jak by mohl nadále fungovat i bez ní. Vyřešil jsem to jak za ni, tak za vás."
Dean mlčel, jako by přemýšlel.
"Vymazal jsi jí paměť?"
Castiel přikývl. "Zapomene na něj a tím přestane existovat."
Z druhé strany ulice zrovna přiběhl Sam. Když uviděl Leu na zemi, zastavil se.
"Casi? Co se stalo? Je mrtvá?" Jeho bratr ho zastavil v pokládání dalších otázek.
"Cas se o to postaral." Snažil se ho uklidnit Dean. "Zapomene na to všechno a Schatten už nebude mít, jak žít. Nikdo na něj nebude věřit. Bude v pořádku." To poslední řekl částečně i jako uklidnění pro sebe. Protože kolik lovů a záchran nevinných bylo úspěšných poslední dobou?
"Měli bychom ji odnést domů." Promluvil nakonec Sam a vzal blondýnu do náruče. Dean ho jen sledoval a potom se otočil na Case.
"Pak si promluvíme." Anděl naklonil hlavu na stranu, aby snad vyjádřil nepochopení, ale Dean nepůsobil jako by tomu věnoval jakoukoliv pozornost. Spolu se Samem se vydali k zaparkované Impale, aby dokončili svoji práci.

~*~

Vzbudila jsem se až v pozdních hodinách odpoledních, se strašným bolehlavem a žaludek se mi svíral hlady. Měla jsem pocit, jako bych spala věčnost, ale stejně se mi ještě chtělo zachumlat do deky a odpočívat alespoň dalších pět minut.
Když jsem se konečně donutila vstát (a že to trvalo) a došla jsem do kuchyně pro něco k snědku, šlápla jsem do rozlitého mléka na zemi. Nepamatuju si, že bych to byla já, hlavně bych to po sobě ihned uklidila. Takže s naprostou jistotou, že sestře vynadám za to jak je nepořádná, jsem popadla hadr a vytřela to.
Naše dvě kočky, hned co jsem otevřela lednice, se mi začaly lísat k nohám a začaly mňoukat. Dala jsem jim kousek šunky a pak se věnovala svému jogurtu, který jsem si vzala do pokoje k počítači. Zapnula jsem ho a všimla si malého papírku s číslem. Bez zájmu jsem ho zmačkala a hodila do koše. Nemám náladu na tyhle vtípky, na které se vždy nechám nachytat.
V momentě kdy se mi načetl počítač, uvítala svou majitelku tapeta se Samem a Deanem Winchesterovými.
"Achjo," povzdechla jsem si smutně. "Kéž byste jenom byli skuteční..."


~Příběh věnuji všem mým čtenářům a zároveň seriálu Supernatural. Mám vás ráda.❤~

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeeperka Jeeperka | Web | 9. října 2016 v 20:17 | Reagovat

Hezkej drasťák, obdivuju lidi, co dokáží napsat obstojnou fan fikci o sobě samém :D Většinou jsou to totiž naprostý šity, plný klišé, ale v tvém případě tomu tak není :')
Btw, koho máš ze SPN nejradši? :D

2 Inka Inka | E-mail | Web | 9. října 2016 v 21:16 | Reagovat

Drsný! Já obdivuji už jen to, že dokážeš napsat krátkou povídku. A každá je úžasná, dokonalá! :-D (Přiznávám, že jsem si po přečtení musela vyhledat, co je to vůbec za seriál :D)

3 Lea Lea | 9. října 2016 v 22:13 | Reagovat

[1]: Děkuji :3 Asi Sama, ale hrozně záleží na sérii, občas zvítězí Dean. :-D

[2]: Díky moc! A doporučuju se podívat, je to boží :)

4 Jeeperka Jeeperka | Web | 10. října 2016 v 18:25 | Reagovat

[3]: Sam je nejlepší štěňátko! Fakt nechápu, že ho tolik lidí nemusí :c :D

5 Lea Lea | 10. října 2016 v 20:01 | Reagovat

[4]: Přesně tak! Taky to nechápu :c

6 Kim Kim | Web | 12. října 2016 v 21:42 | Reagovat

Tohle je můj sen. :-) Napsat povídku sama o sobě a nějakou čtivou, jako je ta tvoje. ;-) Seriál neznám, ale určitě si ho najdu. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kopírování se trestá smrtí.
Chceš si pokecat? Chat ZDE

Flag Counter