Momentálně jsem na táboře~ užívejte prázdniny, válečníci!
Plamínku probudilo světlo vycházejícího slunce, které jí lechtalo na čumáčku. Široce zívla a zamrkala. Potom si uvědomila, kde leží. Nad hlavou měla pevný kámen jeskyňky a pár mentrů od ní šuměla prudká říčka. A co bylo nejdůležitější, pod její bradou pomalu oddechoval mourovatý válečník. Mírně pootevřela tlamu a nasála jeho pach, který byl tak jasně cítit Nočním klanem. Srdce jí zabušilo, jako by dělala nějakou špatnou věc.
"Dělám, to, co by každá správná kočka udělala." Ujistila sama sebe téměř bez dechu, postavila se a oklepala. Byly tu dvě dobré zprávy. Zaprvé, dech kocoura se zdál pravidelnější a zadruhé, mourek stále dýchal. Po takovým otřesu hlavy to bylo docela překvapením.
Očichala mu rány a vyběhla z úkrytu směrem do tábora. Večer se za ním ještě staví a znovu mu přiloží měsíček na rány. Byla pryč docela dlouho a byla si jistá, že už o ni bude mít Srdce starost. Pro jistotu si prodloužila cestu kolem místa, kde rostlo hodně máku. Natrhala pár makových hlav a opatrně je nesla do tábora. Pokud se někdo zeptá, byla hledat bylinky.
Mezitím co se protahovala mezi vysokou trávou u Tří Smrků, snažila se roztřídit myšlenky. Kocour, na kterého narazila, byl z Nočního klanu. Snažil se nabídnout vlkům území u vodopádů, které je ale posvátné, jak každý ví. Musel to vědět i on. A za tuto drzou lež málem zaplatil životem. Jeho kožíšek jí připadal mírně povědomý, ale jakmile si už myslela, že si vzpomněla, obraz se rozplynul a ona opět tápala v temnotě.
