Z větru se stane vichřice. Tma obepne les a pouze světlo spasí vás. - Věštba Flekaté kožešiny

6 let s vámi!

28. září 2018 v 23:08 | Lea |  Jednorázovky
Krásnou dobrou noc!

Teda, je mi trošku trapné psát na blog, který je už nějakou dobu dost očividně po smrti a oslavovat jeho "aktivitu." Zvlášť když čtvrtý článek pod tímto nese název: "5 let s vámi!" Trapas.
No, včera +- 6 let jsem zakládala tenhle blog. Odvaz, já vím. A protože jsem dostala chuť něco malého usmolit, tak... přeju krásné počtení, pokud se k tomu vůbec odvážíte.

Příběh navazuje a nabourává se do mého speciálu, který jsem psala před čtyřmi lety. K přečtení je zde


Malá desetiletá holka seděla na židli a zaujatě objevovala všechny funkce internetové domény, kde si zrovna vytvořila svoji stránku. Krátké vlasy v mikádu byly rovné jako špagety, a jak se tak skláněla nad klávesnicí a koukala do malé čtverhrané obrazovky počítače, padaly jí do obličeje. Občas nakopla velkou bednu pod jejíma nohama, protože počítač byl tak pomalý, že jen zapnuté youtube na jedné liště a blog.cz na druhé mu způsobovaly přehřátí.
V tu ránu se za ní zjevila velká modrá policejní budka z 50. let. Nadělala dost hluku a nepořádku v pokoji a správně by dozajista měla vzbudit celý barák, ale nikdo ani nemrkl. Ti, co spali, se nevzbudili a desetiletá holka ani nevzhlédla, protože byla dost zaujatá nastavením ankety s názvem "Líbí se vám můj klan?".
Dveře budky se otevřely a ven se vyvalila nějaká jiná holka. Měla černobílé tričko a flekaté legíny a nadšeně se usmívala. Mohlo jí být tak dvanáct. Vlasy měla vlnité a rozfoukané jako čarodějnice, jediné co ji zachraňovalo byl ledabylý culík. Ale vypadala spokojeně. Už už se chtěla připlížit k té desetilé ubožačce, když se všechno pokazilo.
Ze stínů v rohu pokoje, kde byl rozložený gauč, který sloužil jako chabá nahrážka postele, vyskočila třetí osoba hrající důležitou roli v tomhle příběhu. V rysech obličeji vypadala velmi podobně jako malá blondýnka a dvanáctiletá holka, která právě chtěla té nejmladší převrátit život naruby.
Nově příchozí vypadala o něco starší. Táhlo jí na sedmnáct let, měla na sobě uplé džíny, jasně barevné tričko s nápisy fandomu a chlupatou mikinu s kočičími oušky, na krku se jí houpaly korálky z fima a naušnice byly stejně výrazné. Vysoký drdol zdobila kytka do vlasů. Pod očima měla nevýrazné kruhy a byla trošku oplácaná. Vypadala jako přesně ten typ člověka, který od malička četl fantasy knihy, nikdy nepřestal a stal se z něj pořádný fanatik, což byla vlastně pravda.
"Zdravím." Popadla obě holky za ramena, až nadskočily a měly do dělat, aby nevyjekly. "Nechci tady rušit nějakou párty," pokračovala a dvanáctiletá bloncka jí věnovala nasupený pohled typu zkazila-jsi-mi-moje-třitisíceosmsetpadesátčtyři-slov-dlouhé-překvapení, ale mlčela. Ta menší se úžasem ani nepohla, napůl kvůli tomu, že ze starších lidí měla respekt. Před deváťáky ve škole se schovávala a tahle vypadala ještě o pár ročníků výš. "ale musela jsem se sem trošku vetřít a sdělit vám pár důležitých věcí."
Nejdřív se obrátila k té dvanáctileté. "Tak, Leo. Já jsem taky Lea, z budoucnosti." Představila se klidně. Ta mladší se plácla do stehna a vykřikla:
"Já to věděla! Ha!" Ajajaj, to přehnaně sebevědomé internetové vystupování. Tohle by si nedovolila, kdyby právě nestála před sebou samou. Však ji to ještě naučí. Ta starší čekala až se předvede, trpělivost jí nechyběla.
"Paráda. Tak. Já vím co si myslíš-"
"Jo?" Nadzvedla obočí a dala si ruce v bok.
"Zlato, jsem přece ty za pár let." Snažila se nemluvit moc s ironickým tónem, ale nešlo to potlačit. Měla ale co dělat, aby se nazazubila, když se její mladší já zamračilo. "Jojojo. Škola je nejhorší, nechci na gympl, hledám kluka svých snů, blog je můj život a tak dále a dále. A ten ask.fm profil? Božínku. Teda, musím tě obdivovat za to, jak aktivně píšeš, ale věř mi, uplyne několik měsíců a tvoje články budou bez komentářů." Lea s culíkem trošku pobledla. Ta desetiletá však nadšeně seskočila z židle.
"Já budu mít aktivní čtenáře?" Ach to pozitivní mládí. Když teda vynechám ten fakt, že druhý její článek hned po přihlášce do klanu bylo vylévání srdce, že si to nikdo nečte a výhružka toho, že to všechno vzdá.
"No jasně!" Když se vedle starší Lei postavila, byla o takový výrazný kus menší, že by člověka ani nepadlo, že holka může o tolik vyrůst. "Poslyš." Zamrkal starší klon na desetiletý. "Nemám toho tolik co říct, protože tady showman ti toho prozradí tolik, že ani nebudeš věřit, že ses tak mohla změnit. No, a když se podíváš na mě teď, páni, to je posun o dalších několik levlů. Kdybych to všechno teď řekla, ani za mák mi neuvěříte." Na chvíli se zamyslela a v té chvilce ticha sklidila dva pomatené úsměvy.
"Asi mi neřekneš jaké mám dělat životní rozhodnutí, abych tolik nepřibrala, co?" Rýpla si dvanáctiletá a zasmála se. Nojo, urážení svojí maličkosti. Klasika.
Nejstarší se podívala na hodinky a zaklela. Zahrabala v kapsách, ale našla jen obaly od karamelek.
"Čas se krátí. Inu, jediné, co vám můžu říct je, abyste napnuly nervy a zvládly vše co vás čeká a nedaly se ani za nic. Naučte se říkat ne na věci, které tak nesnášíte, jen abyste zapadly do skupiny. Mám toho plný zuby. Nechci vás děsit, ale hmm, možná to budete potřebovat."
"Vážně, dojemné rozloučení?" Vyhrkla prostřední trochu otráveně. "Už?"
"Čas běží, peníze nemám, nevím jak je to přísloví." Pokčila nejstarší rameny a vesele se usmála. "Však mě znáte, jsem pěkná měkkota, co v noci brečí pro postavy z knih. Držte se, holky." A s tím vkročila do zdi pohlcené ve stínu a vypařila se jak pára nad hrncem.
Ty dvě zůstaly v pokoji samy, ještě napůl otřesené. Starší Lea se oklepala, jako by do rukou dostala ten správný scénář a pokračovala se své roli.
"Ehm, ahoj!" Ta mladší na ni koukala jako na blázna. "Ty oči, myslela jsem, že jsem je měla světlejší... a ty vlasy..." A tak pokračovala dál a dál, mezitím co ta desetiletá jí naslouchala a naplánovaná velká oslava pokračovala. Možná jen v hlavě jim pořád vrtalo, proč ta starší holka přišla a nasadila jim brouka do hlavy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Mám slavit "narozeniny" svého blogu každý rok, i když nejsem aktivní?

100%, je to švanda 76.9% (10)
Je krásné vzpomínat na to, co už NENÍ 23.1% (3)
Nevím, jestli to je víc smutné nebo zoufalé 0% (0)
Lmao 0% (0)
Pls stop děsíš mě 0% (0)

Komentáře

1 Sanecis Sanecis | E-mail | 29. září 2018 v 15:28 | Reagovat

Tahle věta vystihuje celý můj život:"Nejstarší se podívala na hodinky a zaklela. Zahrabala v kapsách, ale našla jen obaly od karamelek." love it <3

2 Sandstar Sandstar | 29. září 2018 v 19:02 | Reagovat

<3

3 Kárka, víš co, můj pseudo Kárka, víš co, můj pseudo | Web | 13. ledna 2019 v 17:04 | Reagovat

gratuluji ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kopírování se trestá smrtí.
Chceš si pokecat? Chat ZDE

Flag Counter